Bylo mi 23 let, když jsem poprvé četl o válce v Bosně a Hercegovině. Zprávy popisovaly koncentrační tábory, kde byly ženy den co den znásilňovány celé měsíce. Byl jsem zděšen a chtěl jsem udělat něco, abych zastavil taková zvěrstva. Problém byl, že jsem neměl žádné prostředky. V Americe jsem žil pouhé tři roky poté, co jsem emigroval z Iráku, abych utekl před režimem Saddáma Husajna. Moje rodina zůstala pozadu. Můj nový manžel a já jsme byli studenti s velmi mizivými financemi. Přesto jsem stále cítil potřebu pomoci.
Když jsem vyrůstal v Iráku, můj život ovládal strach – strach říct svůj názor a naštvat vládu Velkého bratra, který mě mohl kdykoli sledovat. Žít v Americe znamenalo, že jsem poprvé mohl svobodně jednat, mluvit a dělat to, v co jsem věřil. Nemohl jsem tu svobodu považovat za samozřejmost.
SOUVISEJÍCÍ: Jak se vypořádat s „Panika a hrůza, která je právě teď člověkem“, podle komika Aparna Nancherla
Rozhodl jsem se připojit k protestům proti genocidě v Bosně. Bylo skvělé zpívat hesla o míru a osvobození s tisíci cizinců. Ale při třetí demonstraci jsem si uvědomil, že musím udělat víc než jen pochodovat. V roce 1993 jsem tedy založil neziskovku
Ženy pro ženy International a požádal o dary. Tím, že dali bosenské ženě 30 dolarů měsíčně a dopis nebo obrázek, mohli američtí sponzoři navázat přátelství a pěstovat vlákno naděje.Netušila jsem, kdo na mé volání zareaguje a jestli to vůbec někoho zajímá. Ale brzy poté se z ničeho nic začali objevovat cizí lidé. Místní kostely, školy a synagogy mě pozvaly, abych promluvil o bosenské válce, a zeptaly se, jak mohou pomoci těm, kteří jsou touto válkou zasaženi. Jakmile jsem měl 30 sponzorů, vydal jsem se osobně doručit jejich peníze a dopisy ženám v uprchlických táborech na bosensko-chorvatské hranici.
Ženy, které jsem tam potkal, prošly nevýslovnými hrůzami. Ale v jejich smutku a traumatu jsem viděl také štědrost a krásu. Jeden uprchlík mi nabídl drahocennou sladkou vodu, kterou měla schovanou pod postelí. Byla to veškerá voda, kterou měla. Jedna starší žena mi vyprávěla o tom, jak nosila svého manžela na zádech, když unikli bombovému útoku. Nakonec jsem si uvědomil, že válka nám skutečně ukazuje to nejhorší z lidstva, ale také nám ukazuje to nejlepší. Byl jsem svědkem toho, jak krásné duše odolávají ne zbraněmi, ale tím, že udržují naději, štědrost a laskavost naživu.
SOUVISEJÍCÍ: Legendární právnička Gloria Allredová bojuje za ženy již 42 let
Nyní, o 25 let později, organizace Women for Women International rozdělila 120 milionů dolarů na pomoc a půjčky 480 000 ženám, které přežily válku v Evropě, na Středním východě a v Africe. Pokaždé, když navštívím novou zemi a myslím si, že jsem tam, abych pomohl jejím ženám, rychle vidím, jak jsou tam, aby mi také pomohly. Konžské ženy mě naučily tančit, když jsem se bral příliš vážně. Afghánské ženy mě naučily, jak si upravit obočí. A bosenské ženy mě naučily, že červená rtěnka může způsobit, že se žena cítí silná.
Ve 23 jsem si myslel, že jsem na misi změnit svět. Teď si uvědomuji, že odchod do válkou zničených zemí mě změnil. Moje práce mě naučila oceňovat krásu a laskavost lidí bez ohledu na to, jakou bolestí procházejí. V těchto dnech, když čtu hrozné zprávy, hledám lidi, zvláště ženy, kteří dělají vše pro to, aby aktivně přinášeli dobro zpět do tohoto světa. To je triumf naděje.
Salbiho kniha Svoboda je vnitřní práce: Vlastnit svou temnotu a své světlo, abychom uzdravili sebe i svět je teď venku.
Pro více takových příběhů si vyzvedněte lednové vydání Ve stylu, k dispozici na novinových stáncích, na Amazonu a pro digitální stahování Nyní.