Esej Jacqueline Susann „Moje kniha není špinavá“.

Před padesáti lety vydala Jacqueline Susann Údolí panenek, kniha o moci, penězích, celebritách a drogové závislosti, která bude nadále oslavována jako jedna z nejprůkopnějších a ikonické momenty 60. let, stejně jako filmové vozidlo, které pohánělo Patty Duke a Sharon Tate na velké plátno sláva. Ale tehdy, Panenky– kterého se k dnešnímu dni prodalo více než 31 milionů výtisků – byl považován za „nechutný“, „neslušný“ a podle vydání z roku 1966 Čas časopis, „špinavá kniha měsíce“. V reakci na to Susann napsala tento nikdy předtím neviděný esej: „Moje kniha je Ne Špinavá,“ která působí stejně prozíravě jako její dnešní román. Přečtěte si jej celý níže a vyzvedněte si vydání k 50. výročí Údolí panenek 4. července (k dispozici pro předobjednávku, 19 $; amazon.com).

Lidé si často pletou slova divoký a špinavý. Násilné a špinavé. Pro mě je něco v tisku špinavé, jen když je to použito ze spásných důvodů... pokud je vložen bez nutnosti rozvíjet postavu nebo děj.

Není tam nic Údolí panenek to je špinavé. Divokých kapitol je spousta. Dochází k násilí a někdy i šoku. Svět showbyznysu je ale jednou z nejtěžších bojových arén. Každá hvězda je gladiátorem okamžiku. Uvědomujete si, že každý obrázek, který vidíte, každá show na Broadwayi, každý herec nebo herečka, která skóruje, představuje deset tisíc účinkujících, kteří se snažili o stejnou roli a prohráli? A pak se podívejme na pár vyvolených. Žádný Oscar není trvalý. Vždy je to: "Co jsi dělal v poslední době?" Mezi dvěma umělci neexistuje normální vztah chlapec-dívka; oba bojují o to, aby dopadli co nejlépe. Na druhé nejlepší v showbyznysu není čas. Muž se propracuje až na prezidenta banky. Nechal si to vyrobit. Právník se propracuje na vrchol a má velké advokátní kanceláře. Nechal si to vyrobit. Hvězda to dělá na obrázku velkou. Nechal si to vyrobit... pro ten obrázek. Ta sezóna. Dva špatné obrázky a dobrý od Charlieho. Do arény je přiveden nový gladiátor. Král je mrtvý. Ať žije Nový král.

Je to byznys, kde se každá svíčka na narozeninovém dortu stává hřebíčkem do rakve ženské hvězdy. Žijeme v době mládí. Žijeme ve světě, kde je žena ve třiceti „přes kopec“, ve světě filmů.

Zní to dost divoce... docela šokující. To je pravda. A píšu o tom v Údolí panenek. Jsou to všechny tyto věci: divoké, šokující, nespravedlivé, ale ne špinavé!

Pokud je to takhle, mohli byste říct, proč se tedy tolik mladých dívek vydává na cestu do Kalifornie s velkými nadějemi? Přicházejí každý rok, mladé krásky plné hruškovitých samohlásek, které se naučily od místních učitelů dramatu. Polovina z nich skončí jako servírky nahoře bez. Polovina z nich skončí v Údolí panenek.

Je to pracovní riziko showbyznysu. Potápěč ví, že by mohl narazit na žraloka a přijít o nohu. Ale každým dnem přibývá potápěčů. Potápěč ví, že jednoho dne se mu možná neotevře padák, ale my máme potápěče. A profesionální fotbalista ví, že si může zlomit záda, nohy, přijít o zuby a dokonce utrpět poškození mozku. Přesto každý rok, krásní mladí muži, bojují o dosažení této pocty.

Možná všechno, co má šanci dosáhnout vrcholu, nese své vlastní nebezpečí. Možná stojí za to využít příležitosti a dostat se na vrchol Mount Everestu. Devadesát devět procent světa zváží šance a rozhodne se pro střední cestu. Díky bohu. Potřebujeme matky a učitele a užitečné úžasné občany. Tvoří naši skutečnou civilizaci. Ale co to jedno procento? Usměvavý chlapec, který se stane prezidentem a bude zničen nemožným dlouhým výstřelem v Texasu? Prezident, který je v úřadu a je otevřený poznámkám o každém příchodu a odchodu své rodiny, která musí světu ukázat svou operaci žlučníkových kamenů, aby udržela akciový trh v souladu. Strach z infarktu by vyvolal paniku. Žlučník...dobře...jedeme. Filmová hvězda se stane „okamžitou královskou odměnou“ a poté se okamžitě vystaví urážce ze strany fanoušků, kteří si ji nárokují.

Píše-li se o válce, o bitvách, nelze jen psát o jasných uniformách, bubnování, vítězstvích. Je tam bláto a sliz a amputace a gangréna. Škaredý... šokující... ale pravda.

A napsal jsem Údolí panenek– jaké to je pro ženu dosáhnout vrcholu Mount Everestu v showbyznysu. Všechny ženy tam nahoře nenajdou Údolí panenek. Všichni prezidenti nejsou zavražděni. Ale pár jsme jich ztratili.

Tak určitě, Údolí panenek je román. To z toho dělá fikci. Ale dobrá fikce má zvuk pravdy. A pravda není vždy svázána do hezkých balíčků. Moji gladiátoři ve Valley of the Dolls jsou lidé, ne supermuži nebo ženy. Mají svá selhání, své slabosti a někteří z nich jsou v boji rozdrceni nebo pohmožděni, a já ukazuji krvavé vnitřní bitvy. Takhle to je. Tak to vidím já. Drsný, ano. Savage, vsaďte se. Ale ne špinavé...