Vždy jsem byl šťastný malý žabka. Zašel bych tak daleko, že bych řekl, že jsem vždy ten nejšťastnější a nejhloupější člověk mezi svými vrstevníky. Asi proto mě to lákalo k improvizaci. Když jsem to začal dělat v Chicagu, zjistil jsem, že jsem dobrý v praštěných komediích. Nechtěl jsem žít v tom prostoru, kde se pořád mluví o nespravedlnosti. Nechtěl jsem brojit proti systému. Bylo to bolestivé a chtěl jsem se bavit. Takže jsem v tutus dělal vtipy o zvířatech v zoo. Dělal jsem veselou komedii. Politiku jsem nedělal.
Nemohl jsem být více nadšený, když mě přijali Pozdě v noci se Sethem Meyersem v roce 2014. Ty hlouposti, které jsem začal psát, fungovaly. Byl jsem ve svém živlu a převlékal jsem se za vánočního skřítka, který zpíval telegramy. Téměř deset let jsem dělal na plný úvazek skeč-komedii a improvizátor a konečně se to vyplatilo.
Ale po prezidentských volbách jsme se ocitli ve světě, kde byla náhle ohrožena práva všech. A když se to stalo, věci se změnily. Uvědomil jsem si, že i noční komedie se bude muset změnit. To mě vlastně znervózňovalo. Věděla jsem, že moje obavy jako černošky byly jiné než u většiny mých kolegů. Přemýšlel jsem: „Když se upřímně podívám na stav světa, jak se na mě vztahuje, bude to někoho zajímat? Nebo budu muset své obavy odsunout a pokusit se říct, co si myslí všichni ostatní?"
SOUVISEJÍCÍ: Aretha Franklinová přežila spoustu sraček – a naučila mě, že i já dokážu
Kredit: NBC/Getty Images
Den po volbách byli moji kolegové zdrceni. Ale řekl jsem jim: „Svět byl pro černochy vždycky takový. Připojte se k zábavě!” Smáli se a povzbuzovali mě, abych o tom sentimentu něco napsal. Udělal jsem to a ten večer to šlo do show. Řekl jsem přesně to, co jsem cítil svou specifickou optikou, a – ne abych troubil na vlastní roh, ale jdu na svůj roh – zjevně se to divákům moc líbilo. Takže jsem nikdy nepřestal.
Vyrůstal v Omaze, Neb. (a než se zeptáte, ano, v Omaze jsou černoši; ve skutečnosti se tam narodil Malcolm X), nemluvili jsme příliš otevřeně o systémovém rasismu. Musel jsem předcházet příběhům: „Nechci, aby se z toho stala celá věc o rase, ale…“, jako by mi někdo dělal laskavost a poslouchal, jak mluvím o věcech, na kterých záleží. Ale snažil jsem se řídit mantrou své rodiny: Je hezké být důležitý, ale je důležité být milý. Jediný problém je, že jich je několik pěkný rasisté tam venku, jako lidé, kteří mi řekli: "Jsi čest své rasy" nebo "Nejsi jako ostatní černoši." Jsou to stejní lidé, kteří Myslí si, že policisté jsou vždy oprávněni zabíjet lidi nebo si myslí, že rodiče, kteří byli na hranici odloučeni od svých dětí, „už to přišlo“. To mě dělá rozzlobený. A už nemůžu ignorovat svůj hněv.
SOUVISEJÍCÍ: Seznamte se s 5 ženami, které vedou obvinění za ochranu práv přistěhovalců v Texasu
Kredit: NBC/Getty Images
Ignorování mého hněvu je ekvivalentem popírání mé plné lidskosti. Před volbami se každý mohl zlobit kromě mě, abych nebyl vnímán jako naštvaná černoška. Fotbalové maminky se zlobily kvůli ceně bio jahod. Nadšenci do marihuany se zlobili kvůli klesající kvalitě trávy v místním bud baru. Moje frustrace ze systémového rasismu však musela zůstat skrytá? Velké tlusté "Ne, děkuji!"
Tyto volby mě změnily jako umělce a Američana. Naučil jsem se, že moje pitomost nemusí ustupovat v politice. Místo toho ti dva jdou spolu. Ukázalo se, že můj veřejný hněv nebyl něčím, co by lidi znepokojovalo; udělalo mi to spoustu nových přátel. Slyšel jsem: „Ach, ty se taky zlobíš? Dobře, nejsem blázen." Mluvit o těchto problémech je vlastně docela povznášející. Vyjádřit svůj názor a cítit se slyšet není luxus mnoha černých žen. V konečném důsledku nejsem odpovědný za to, co si o mně kdokoli myslí, ale jsem odpovědný za používání své platformy k tomu, abych mluvil pravdu mocně. A tak se ze mě stále stává šťastná malá petarda… jen teď exploduji tváří v tvář útlaku.
Pro více takových příběhů si vyzvedněte zářijové vydání Ve stylu, k dispozici na novinových stáncích, na Amazonu a pro digitální stahování Nyní.