Není to tak dávno, kdy Amy Tan přednesla přednášku na univerzitě a na recepci poté se jí jeden z dobrodinců školy zeptal, jak dlouho bude ve městě, než se tam vrátí Čína. "Byla jsem ohromena," řekla. "Předpokládal, že protože vypadám jako Číňan, patřím do Číny." Pro Tana, který žije v San Franciscu, to byl akt nevědomosti, který je bohužel až příliš běžný.
Násilí a rasistické činy proti komunitě asijsko-amerických a tichomořských ostrovanů (AAPI) nadále dramaticky rostou v důsledku pandemie COVID-19. "Lidé si ve skutečnosti myslí, že asijští Američané přinesli tuto pandemii do Spojených států, a nemůžete používat rozum, když je někdo naštvaný a snaží se svalit vinu," říká Tan. Čelit nespravedlnosti jak venku, tak uvnitř vlastní komunity je něco New York Times nejprodávanější autor diskutuje v PBS Američtí mistři dokumentární Amy Tan: Nezamýšlené paměti, který právě vychází.
Také za zmínku? Je hlavní zpěvačkou kapely s kolegou autorem Stephenem Kingem.
Ve stylu: Jak se vyrovnáváte s nárůstem nenávisti vůči Asii, která se v současnosti odehrává po celé zemi?
Amy Tan: Vzhledem k tomu, že populace Asiatů v této zemi je vyšší než kdykoli předtím, mysleli byste si, že tam bude méně strachu a zášti. Neustálé, nepřátelské vzplanutí představují zásadní nedostatek touhy porozumět jiným kulturám a úhlům pohledu. Jsem dlouholetým členem fondu Asian Pacific Fund, který žádá společnosti v oblasti [San Francisco] Bay Area, aby poskytly peníze jako solidaritu s AAPI [Asian American Pacific Islanders]. Usilujeme o nalezení lepších způsobů hlášení trestných činů z nenávisti. Mnoho z nás zažívá nadávky a nic s tím nedělá. Když vás někdo urazí nebo vám řekne, abyste se vrátili tam, odkud jste přišli, je třeba to nahlásit, aby to nevedlo k dalším trestným činům.
Co vás vedlo k rozhodnutí, že nyní je čas stát se námětem pro dokument?
Abych byl upřímný, zpočátku jsem se zdráhal. Už jsem se zařekl, že se vrátím k soukromějšímu životu – méně zkoumanému veřejností. Ale můj přítel [zesnulý filmař] James [Redford] byl okouzlující vytrvalý. Měli jsme mnoho dlouhých rozhovorů o sendvičích u mě doma, mluvili jsme o bolesti, traumatu a odolnosti. Cítil, že dokument o mně předá ostatním pocit naděje. V té době už měl za sebou dvě transplantace [jater] a čekal na další, takže byl dost nemocný a měl neustálé bolesti. Film skončil jako jeho poslední, o to je smysluplnější.
Na jednom místě filmu se zmiňujete o tom, že nesete břemeno komunity AAPI. Cítíte určitou zodpovědnost, protože o tom píšete?
Myslím, že lidé očekávají, že se budu cítit odpovědný za problémy AAPI, protože většina mých knih popisuje zkušenosti imigrantů. Ale jsme velmi různorodá skupina s různými potřebami a já jsem jen jeden hlas. Nezastupuji všechny. Všichni musíme přehodnotit, co je potřeba k vytvoření trvalé změny. Facebookový příspěvek nestačí.
Co vás vůbec přivedlo k psaní?
Nikdy si nepamatuji dobu, kdy bych nebyl zvědavý na svůj život nebo na to, co se kolem mě děje. Pamatuji si, jak mě v 6 letech nazývali rasistickými jmény jako „Chink“ a „Jap“, a měl jsem otázky, kdo jsem a jak jsem se stal. Znám svou hodnotu jako člověk i jako spisovatel. Nikdy bych nezůstal zticha, kdybych měl pocit, že se mnou zacházejí blahosklonně. Být jiný, myslet jinak a být vystaven traumatu a tragédii mě nutil klást otázky z nutnosti pochopit a nebýt bezdůvodně zmítán nestabilitou. Ke spisovateli patří zpochybňování všeho, zvláště pat odpovědí.
Je něco, co si doufáte, že si čtenáři z vašich knih odnesou?
Jako spisovatel si myslím, že vždy existuje způsob, jak změnit myšlení a srdce, i když jde o rasu. Příběh vyžaduje, abyste vstoupili do imaginárního světa jiné osoby za různých okolností. A pokud se dokážete ztotožnit s bojem někoho jiného, následuje chování, pak akce. Nebudu psát jen proto, abych dokázal, že jsem schopen dodat to, co čtenáři chtějí; [román] musí pocházet z hledání smyslu. Někdy to znamená vzít dar příběhů mé matky a vrátit je ve formě románu [jako s Klub radosti a štěstí].
Od vydání uběhlo více než 30 let Klub radosti a štěstía je toho ještě tolik, co je třeba udělat. Co se podle vás změnilo k lepšímu?
Když kniha vyšla poprvé, myslel jsem si, že je to hit, protože ji četly matky a dcery, a dcery si uvědomily, že jejich matky nejsou nesmrtelné – měly tajemství a nevyřčené konflikty. Studenti s ní byli také seznámeni jako s povinnou četbou a nakonec se jim to líbilo. Nečekal jsem, že se s příběhem ztotožní tolik neasiatů; nebýt Číňan a ztotožňovat se s čínskou imigrantskou matkou je krásná věc. Jsem každý den vděčný za úspěch knihy, ale nemohu si připsat zásluhy za to, že jsem jiným asijským americkým spisovatelům boural zdi. Jsem ale rád, že se to stalo. Přiznám se však, že z chvály se kroutím a někdy si říkám, jestli jsem neumřel, a poslouchám svou vlastní chvalozpěv.
Kniha představila masovému publiku mnoho konceptů asijské kultury, které velká většina lidí pravděpodobně nikdy neznala nebo se o nich nestarala. Jak to na vás zapůsobilo?
Nikdy jsem nečekal, že kniha bude vydána, natož aby se dostala na seznam bestsellerů nebo že by na ni bylo pohlíženo jako na průkopnické literární dílo. Pak už to šlo za hranice toho, co jsem si dokázal představit. Menšiny to cítily Klub radosti a štěstí zabránila jejich uznání, protože to naplnilo kvótu diverzity, a to vedlo k nepřátelství a závisti v rámci asijské komunity. Naštěstí došlo k pokroku, ale potřebujeme více hlasů, zejména ve filmu. Film je tak velkou součástí populární kultury – je schopen změnit hlavní proud.
V uplynulém roce bylo dosaženo velkého pokroku s úspěchem Nomadland, Minari, a Všem chlapcům: Vždy a navždy. Vzbuzuje to ve vás optimismus?
Je povzbudivé vidět tam více mladých spisovatelů a herců – oslovují publikum, které moje knihy nemohou oslovit. Co je na filmech jako je fantastické Všem klukům trilogie spočívá v tom, že nejde o to, že hlavní hrdinka [Lara Jean, kterou hraje Lana Condor] je Asiatka – je prostě Asiatka. Je to jen dívka, která je zamilovaná do kluka a ten je zamilovaný do ní. Potřebujeme toho víc. Minari se soustředil na rodinu a předvedl historii, kulturu a rasu. Asi jsem viděl Blázniví bohatí Asiaté pětkrát. Přesto skutečnost, že se na tyto filmy díváme jako na velké úspěchy, znamená, že jich nemáme ani zdaleka dost. Chci, aby přišel den, kdy ani neřekneme, že je nominován asijsko-americký film, ale budeme mu říkat film.
Takže si myslíte, že příští generace povstane a setká se s okamžikem?
Jsem v určitém věku a moji rodiče také. Moje babička byla za druhé světové války konkubína – to mileniálům ani Gen Z není přesně známé. Pro ně jsou to klišé a stereotypy, kterých se musíme zbavit. Příští generace má v sobě zabudovaný aktivismus, který se prosadí. Nebudou pasivní.
Co dalšího vám dává pocit naděje do budoucna?
Mám na paměti, že ne každý má rasistické pocity. Existuje spousta laskavých lidí, kteří si uvědomují rozdíl mezi dobrem a zlem. Dává mi to naději, že se můžeme i nadále zlepšovat. Ať se stane cokoli, vždy si pamatuj, že ti nikdo nemůže říct, jakou máš cenu.
Vaše nejnovější kniha, Kde začíná minulost: Paměti spisovatele, také vypráví příběh vašeho života a kariéry, která zahrnovala zpívání s kapelou nejprodávanějších autorů s názvem Rock Bottom Remainders. Zůstalo něco na vašem bucket listu?
Chci dokončit další román, ale ne ledajaký. Chci napsat román, který pro mě bude mít v tomto období mého života smysl. Samostatně bych se také rád naučil skládat hudbu. Hudba vám umožňuje vyjádřit emoce beze slov a odhaluje úplně jinou část vás. Myslím, že začnu s dvoutaktní melodií a pak na ni udělám variace – byla by to moje vlastní hymna. Pokud jde o zbytek, kdo ví? Beletrii jsem začal psát až ve 33 letech. Nikdy není příliš pozdě!
Pro více takových příběhů si vyzvedněte vydání z června 2021 Ve stylu, k dispozici na novinových stáncích, na Amazonu a pro digitální stahování 21. května.
