Byl mrazivý den v březnu 1997, když jsme s rodiči přijeli z Argentiny do Ameriky. Sbalili jsme si kufry a vydali se na území nezmapovaná naší rodinou, abychom mi dali lepší příležitost pro školu, pro lepší život, pro naději. Přišli s legálními vízy, ale neinformovaní a bez nikoho, kdo by je vedl, nezískali pracovní povolení – takže když jim víza vypršela, stejně zůstali a pracovali. Nechali jsme za sebou našeho psa, naše přátele, naši rodinu, práci, co si jen vzpomenete. Ale také jsme za sebou nechali chudobu, čtvrť s vysokou kriminalitou a ponuré vyhlídky na zaměstnání a vzdělání.
Nebo alespoň tak to říkají moji rodiče. Byly mi 2 roky, takže si nic z toho nepamatuji.
VIDEO: Takhle se dnes cítíme: Život po DACA
První věc, kterou si pamatuji, je vánoční ráno v dřevem obloženém, částečně dokončeném suterénu ve West New Yorku, NJ, kde jsme – moji mladí rodiče a já – poprvé bydleli. Pamatuji si, že se dívám na Bergenline Avenue Sezame, otevři sea hrát v Donnelly Memorial Park v mé pestrobarevné bundě z 90. let. Pamatuji si, že jsem se přestěhoval do River Edge, NJ, kde jsem se stal velkou sestrou a svůj první polibek jsem dostal na rohu Fifth and Midland Ave. Vzpomínám si na obývací pokoj, kde jsem se díval
Simpsonovi a vyšel k mým rodičům. Moje první vzpomínky na USA jsou jako vzpomínky každého Američana – jsou to příběh, kterému říkám domov.Přestože španělština byla mým prvním jazykem, angličtinu jsem si osvojil v denní péči a prostřednictvím denní televize natolik dobře, že jsem se vyhnul potřebě ESL. Nemám cizí přízvuk. (I když kdybych to udělal, udělalo by mě to méně Američana?)
Přesto nejsem občan. Moji přátelé byli šokováni, když jsem jim řekl, že nemohu jet na svůj středoškolský výlet do Evropy, protože se možná nebudu moci vrátit. Žil jsem ve městě vyšší střední třídy a navštěvoval školu, která každému studentovi dala notebook, na kterém si dělal domácí úkoly. Můj status imigranta bez dokladů byl zcela neviditelný – pokud někdo mohl říct, byl jsem normální americký teenager.
Když jsem dosáhl posledního ročníku, měl jsem pocit, že nemám žádnou budoucnost. Na mé škole nebyl nikdo jiný, kdo by také nemohl jít na vysokou školu. V roce 2012 jsem pak slyšel o DACA, iniciativě vytvořené Obamovou administrativou, která mi umožnila zde studovat a pracovat bez obav z deportace.
DACA mi umožnila jít na vysokou školu jako ostatním mým přátelům krátce po absolvování střední školy v roce 2013. Zůstal jsem bez problémů, připoutal jsem se a studoval, dostal jsem se do programu s vyznamenáním na Bergen Community College; studium mandarínské čínštiny, mého čtvrtého jazyka po španělštině, italštině a angličtině; a dokonce i získání několika vedoucích pozic na akademické půdě. Také jsem mohl bez problémů pracovat v kancelářském prostředí – momentálně pracuji jako administrativní asistent a studuji na částečný úvazek. Ve volném čase píšu beletrii a poezii. Doufám, že se budu věnovat kariéře v sociální práci a začnu vedle toho podnikat s použitými knihami. Miluji život, který mi moje rodina vybudovala, a jsem za něj navždy vděčný. Ze začátku to bylo těžké, ale DACA mi dala důvod na tom dál pracovat.
Je to legrační, Amerika pro mě byla vždy domovem, ale jako Američan jsem se začal silně identifikovat, až když jsem viděl shromáždění v Charlottesville – lidé, kteří se nám přistěhovalcům snažili říct, že nejsme vítáni. Nikdy jsem nebyl příznivcem toho, že by mi někdo říkal, že nemůžu dělat tohle nebo být ono. Poté, co jsem se tak dlouho viděl jako cizinec, bylo zvláštní, ale osvobozující pochopit, že můj status outsidera nemusí být v rozporu s mou příslušností sem. Zde, v dokonalém tavicím kotli (nebo salátovém baru), si mohu ponechat vše, čím jsem – narozený v Argentině, queer, transgender student, administrativní asistent a spisovatel – a přesto být součástí něčeho větší. Mohu být sám sebou, což je něco, čím jsem se tak dlouho snažil být. Tady můžu být hrdým přistěhovalcem a Američan. To je část krásy jediného domova, který jsem kdy poznal.
Ztráta DACA mě znepokojuje – i když abych byl upřímný, myslel jsem si, že se to stane ještě dříve. Moje přítelkyně Alyson a několik přátel, kteří o mém stavu vědí, se mě neustále ptají, co to pro mě znamená. Alyson, která je americkou občankou, si mě chce vzít, abych se mohl stát rezidentem. Je to lákavá nabídka, ale je toho tolik, co manželství právně, kulturně a ideologicky znamená, a není to rozhodnutí, které bych chtěl brát na lehkou váhu.
I když jsou někteří optimističtí, nemohu se ubránit strachu, že budu nucen opustit vše, co jsem si kdy zamiloval v této zemi: Víkendy strávené objevováním Undergroundová hudební scéna v Severním Jersey, grilování čtvrtého července, restaurace, New York City, výlety na Florida Keyes, moji přátelé, rozmanitost a tak mnoho více.
Existuje život, který jsem vybudoval – a chci pokračovat v budování. Je to tady, v River Edge, New Jersey, ve Spojených státech. I když se navždy budu držet argentinské kultury jako své součásti, nikdy ji neuvidím jako svůj domov. Nemám žádný jiný domov, kam bych se mohl vrátit. To je můj domov.
